Tož konečně předvánoční školní maras je za náma, Naděnka se nás už podle stále častěji přicházejících SMSek určitě nemůže dočkat, tak už jenom přišrubovat rakev na samochod a ráno s nohou na plynu proklatě nízko valíme po mé oblíbené "cyklostezce" směr Adršpach. Předpověď zaručuje stálé počasí - furt hnusně, ale v Ádru je přece furt krásně, a to za každého počasí. Zatím jsme čtyři, já klasicky s Táničkou a Alešem, přičemž se k nám přidala má spolužačka z medicíny Vanda, kterou možná budete mít tu čest poznat na únorovém Skikrosu :-). Kolem oběda ťukáme na nejkrásnější chaloupku v Ádru a už nás vítají naši adoptivní rodičové (v Ádru už se nám prý říká "Mockovy děti" :-)). Po rychlém zabydlení a vyslechnutí pár Mocanových životních moudrostí, jako že brambory by měly mít filcky, aby se oškrábaly samy, vyrážíme do skal hned cosi vylézt.

Míříme přes hřeben do pro nás doposud neznámého místa kolem Francouzských věží, na které se všichni vydrápeme trojkovým spárokomínem, který v té kose a stavu vyledněnosti ve spodní partii rozhodně nebyl zadarmo. Večer se scházíme v chaloupce společně s Lenkou a Vláďou, kteří jeli vlakem, a s Čajem a Barčou z Brna, kteří rovněž dorazili po kolejích.

Ráno se rozhodujeme pro procházku přes Ledový příkop k Janovickým skalám, kde je to ještě větší divočina než jsem si jen troufl pomyslet. Samozřejmě lezecký matroš máme s sebou, tak na Sieglovnu, což je taková dominanta Janovického souskalí, se všichni nějakou cestou vyškrábem. S Čajem a Alešem lezeme v létě jistě krásnou VIIb hranu, na které nebyla ani vločka sněhu proto, že tam neskutečně nechutně fouká. Nahoře jsme všici vymrzlí jak mechy v teplické Sibiři, tedy prcháme do útulné Janovické hospody, kde je nám tak dobře, že voláme Vandě, která zůstala v chalupě s učebnicí biofyziky (dost hnusná představa), aby pro nás přijela autem, bo komu by se chtělo to po tmě zase šmajdat pěšky zpátky… Další den vyrážíme do Krkonoš, a byla to trefa do azurového. Vesměs jediný den z našeho pobytu, co bylo krásně.

Využili jsme permice od prkeňáků Vládi s Lenkou a nechali se s běžkama vyvézt na Černou horu, odkud jsme přes nejvyšší partie Krkonoš dogajdovali až na Sněžku, kterou sjet a ve zdraví přežít zejména závěrečnou ledovatou červenou sjezdovku do Pece, byl docela tuhý boulder. V chalupě už na nás čekají Pavel se svou segrou Bohdanou, kteří nakonec skutečně přijeli, což považuji za malý zázrak :-).

Předposlední den v roce je klasicky ve znamení posledního prvovýstupu. Letos se nás sešlo přes 50 a po všech stránkách to byla rozhodně vydařená akce. Zúčastnily se vesměs všechny žijící legendy pískařského umění z Ádru a okolí. Objektem našeho snažení byla nová "věž" v Rokli nad Spáleným mlýnem, která je sice širší než vysoká, ale rozhodně to není žádný mikrokvak. Dostala název Pařezová chaloupka a nyní na ni vedou dvě cesty - Dopolední večírek za VI a Nálet semenáčků za III. Hned poté jsme novou věž samozřejmě kvalitně zapili :-).

Večer přijíždí sama vlakem Janka, kterou jsem neviděl už ani nepamatuju… Den Silvestru míříme stejně jako loni na Sněžku, ovšem oproti loňsku bylo nechutně vlezlé pičasí. Takže bez jakýchkoli výhledů nasazujeme kluzky a mažeme to dolů. Mnozí turisti zděšeně před námi odskakující z cesty jsou jistě také bohatší o nezapomenutelný zážitek. Po příjezdu do chalupy a nějaké té kořalce dostává Čajda vynikající nápad - prvovýstup Mocanovou chalupou jen s klasickým vybavením naších dávných předchůdců. První délka je moje - překrok do nejištěného komína kterým šikmo vzhůru směřuji k prvnímu štandu. Následuje Čajova délka: přepad k tutovým hodinám, koutem a průlezem k druhému štandu. Třetí délka, která už ani nebyla v původním plánu, vyšla na mě. Do úzkého průlezu oknem bylo třeba postavit, a to hned vydatně a nohama napřed :D. Rázem se rapidně zhoršilo počasí a nad celým krajem se sviňsky zatmělo.

Pár rozporových kroků, přítah za vrcholovou hranu a jsem na věži. Slaňák ani vrcholovku jsme neměli, tedy po radostném podaní "adršpašských pařátů" slaňujeme na Dülfera o hřebenový "žandarm", přičemž poslední úsek slanění bylo nutné seskočit z důvodu nestabilního terénu. Pro lepší představu průběhu celého výstupu si pusťte videozáznam, který připravil Čajík :). Tímto pro mě silvestrovské radovánky skončily - kolem jedenácté jsme s Vandou a "sestřičkou" Táničkou začali mít plné ruce práce s pacientem Lenkou, jejíž zdravotní stav po ještě nezcela doléčené borelióze nás vážně znepokojoval. To je prostě úděl mediků - pokud se zrovna neučí, zachraňujou. Naštěstí se podezření na Guillain-Barre Syndrom nepotvrdilo.

Každopádně kdybyste někdy potřebovali rychlou pomoc, rozhodně nevolejte 155 - akorát se naserete! Ráno se nikomu z vyhřátého klobouku nechce, kolem oběda odjíždějí Pavel s Bohdanou, Jankou, Lenkou a Vandou. My smutní pozůstalí jedeme do města opatřit nějaký chlast a pak rychle dokud je ještě světlo valíme pod mohutnou věž s obyčejným názvem Kámen, na kterou vede zajímavá dvoječka. První letošní zápis Hore Zdar 2010 nám byl odepřen absencí vrcholové knížky, ale krásný rozložitý vrchol pokrytý kobercem vřesu bude určitě vhodný i pro nějakou tu letní lihovačku :-). Předposlední den pobytu.

Tánička se tváří studijně a dává přednost něčemu architektonickému, já s Alešem a Vláďou jdeme omrknout jeden dosud neskočený přeskok, který v létě určitě půjde. Poté pod Modrou spárou na Goliáše, která mi vždy skoro vyrazí dech, procházíme k oblasti kolem Uranu a Efendiho, kde se nachází spousta krásných dlouhých spár, které v létě rozhodně zkusíme vylézt. Tak teď už jenom pozdravit Starostovy a do tunelu na poslední pivínko tohoto pobytu v Ádru, protože další den dopoledne po rozloučení s Naděnkou a Petrem musíme odjet ke svým domovům…



Starší články:

Zimní Adršpach 2009