Silvretta Montafon I
4. - 7.1.2018



účastníci:
Bedřich "Bedy" Stančík
Radim "Galis" Galgonek
Roman "Brácha" Galgonek
Pavel "Pišta" Juhász

Vánoce jsem strávil s rodinkou na Montafonu a když jsem si tam zajezdil v opravdovém prašánku a viděl co tam každý den připadlo, tak další návštěva na sebe nesměla nechat příliš dlouho čekat. Naštěstí to trvalo jen 5 dní a už zase sedím v autě tím správným směrem.


Do party se přidává ještě Galis, který bere i Bráchu a Pištu už na místo zavály pracovní povinnosti dříve. Informace z místa nejsou sice úplně pozitivní, protože se stihlo dost oteplit a i cosik zapršet, ale naše plány už to nemění.


Vzhledem k nákypu posledních dní se lavinovka vyhoupla na 4. stupeň, takže se do nějakých túr pouštět nechceme. V pátek ráno tedy valíme s freeridovým vybavením na první lanovku do Gargellenu. Podmínky z lanovky vypadají slibně, ale hned vystoupení nás vyvede z omylu.


Vzhledem k deštíku to přes noc pořádně přemrzlo. Výborné prašanové lajny se teda dají jezdit jen nad 2000 m.n.m., takže vždy zachrochtáme jen 300 výškových metrů a níže už to nemá vůbec cenu se pouštět. Takhle natočíme celou řadu sjezdů než někoho napadne navštívit apres ski. Pak už slyším zbytek dne jen hlášky: Jagerteeeee a repeteeeee :-)


V sobotu ráno vyrážíme na túrku do našeho oblíbeného Wintertalu směr Rotbühelspitze 2853 m.n.m. Po dlouhých letech jsem se dočkal a letos pořídil splitboard, takže se těším na vyzkoušení. Každopádně spodek je zmrzlý na total sklo, takže hned docením i nové haršajzny. Po překonání ledového pekla to ale přechází ve velice dobrý snížek a platí heslo čím výše tím lépe a ve chvíli kdy překročíme 2000 m.n.m., tak už je to úplná paráda.


Pišta razí trochu více vepředu, ale najednou zastavuje, vytahuje lopatu a něco kope, asi ledový bar. Když ho dojdeme, tak zjišťujeme, že jako správný samozvolený předseda lavinové komise kontroluje sněhové vrstvy. Svah vyhodnocuje jako stabilní a pokračujeme dále. Bohužel šílený fičák nás zastavuje někde kolem 2650 m.n.m. a když vidíme jak je to nahoře vyfoukané, tak velíme ke sjezdu.


Sjezdík je parádní, správně načechraný a pěkně chrochtáme až po Zollwachhütte. Pod Zollwachhütte se to ale naopak mění v ledové peklo. Držíme to na hranách co to jde a klukům se daří docela dobře traverzovat. Já to ale na snowboardu neurvu dost daleko a táhne mě to dolů. Nic příjemného, když vidím pod sebou tu fugu zakončenou navíc potokem. V okolí nikde žádný Hudy sport, abych mohl rychle pořídit cepínek, takže to musím utáhnout zuby nehty na hranách. Prostě jedna túra rozdělená na dva absolutně opačné povrchy.


Vzhledem k podmínkám v neděli sázíme na jistotu a známý terén. Vyrážíme tedy do údolí Vergalda hned vedle hotelu. Volíme ověřený Vergaldner Schneeberg 2588 m.n.m., který má krátký nástup ideální na nedělní rychlotočku. Spodek je dost zmrzlý, ale je to jen šoupání údolím a dále pak zase platí čím výše tím lépe. Horní polovina je pak na úplně parádním sněhu, takže se to pak nahoru tlačí jedna radost a zanedlouho už si s Galisem podáváme ruce na vrcholu.


Sjezd je podle podmínek rozfázovaný na horní luxus, střední fajné, spodek krasobruslení. Pak už bohužel zase pobalit věci a dom.
Krása střídala nádheru!
Bedy