Tatroviny 2018

 

Rok s rokem se sešel a další tatranská letní sezóna minula. Celé jaro už se těším až si sednou všechny potřebné faktory jako počasí, rodinný program, parťák atd. Celkem nic moc zajímavého se v této otázce bohužel neděje až do začátku července...

 

Severka Malého Kežmarského štítu a Velký Mengusovský štít

 

Mirek Václavek – HO Baník Karviná

Marek Václavek

Standa Bartošek

2.7.2018 – 4.7.2018

 

podle předpovědi vypadá první červencový týden celkem slibně a doma by to taky šlo. Voláme si tedy s bráchou Markem a domlouváme se na, dá se říct skoro již tradiční každoroční, výjezd za výstupem na některý ten tatranský štít. Brácha je nelezec a tak vybíráme z výstupů do III. Stupně. Letos padl výběr na Velký Mengusovský štít, klasicky a jednoduše Velkou Mengusovskou lávkou (II). Štít mně již delší dobu lákal zejména tím, že je součástí hlavního hřebene. Domluveno!

Když už ale budu v Tatrách chtělo by to si i trochu zalézt. Proto nahazuji udice na různé další lezecké strany a chytá se Standa Bartošek z Brna. Domlouváme se že pojedeme o dva dny dřív a něco vylezeme a já pak zůstanu a půjdu s Markem smluvený výstup. Standa má jasný plán kterým nelze pohrdnout. Půjdeme S stěnu na Malý Kežmarský štít. To mi velice imponuje protože takhle dlouhý výstup jsem v Tatrách ještě nešel.

 

 

Se Standou se potkávám 2.7. kolem půl desáté večer v Žilině. Do Tatranské Lomnice na parkoviště u hotelu Hutnik dorážíme k půlnoci a hned zaleháme abychom ve 4:00 mohli vstát a vyrazit do doliny Bielej vody Kežmarskej směr Zelené pleso a dále pod stěnu.

 

Výběr cesty padl na Hranu Weberovky (V), ta vede na Bočekovu vežu a z ní se přechází na Německý rebrík. Na dalším postupu z Německého rebríku se domluvíme podle aktuálních sil.

 

 

 

 

Lezení začínáme v 7:30. Všechno jde hladce, nijak nebloudíme, střídání jde rychle, počasí přijatelné a tak kolem dvanácté jsme na Německom rebriku.

 

 

Chvilka pauzy pro posilnění a výběr dalšího postupu. Rozhodnutí padlo na Bocekovu cestu za (V).

 

Vyrážíme tedy dál. Ze začátku je lezení ještě pěkné, později však stěna ztrácí na sklonu a prodíráme se, jak už to na severu bývá rozlámaným bordelištěm kde je kumšt najít něco co se moc neviklá. Větší část celé této druhé půle valíme souběžně a tak jsme kolem 16 hodiny na vrcholu.

 

 

Sestupujeme do Kežmarskej priehyby a dále přes Huncovské sedlo až do skalnaté doliny a dolů do Lomnice. Nádherná celodenní poctivá horolezecká tůra!

Večer mne pak Standa vyhazuje na Štrbském plese kde se naše cesty dělí a on pokračuje zpět do Brna. Já volám Markovi a domlouváme sraz kolem 23:00 na nádraží na Štrbském. Doufám že vše klapne, protože po telefonátu mi umřel mobil. Jdu tedy hned na nádraží a čekám. Marek doráží podle plánu, jdeme najít fleka na spaní. Spíme zašití u plesa a ráno budíček kolem půl páté. Krátká snídaně a vyrážíme. U Hyncového plesa jsme kolem 8:00, oblíkáme sedáky a přilby a pokračujeme již mimo značkovaný chodník kolem plesa dále směrem k Velké lávce.

 

Počasí je nádherné a tak bez obtíží kolem 10:00 hodiny dosahujeme vrcholu. Svačíme, nespěcháme, kocháme se výhledy. Sestupujeme stejnou cestou a tento výlet končí.

 



Kežmarský štít

Mirek Václavek – HO Baník Karviná

Mirek (Drtimír) Hodeček

17.9.2018 – 18.9.2018

 

Když jsme se Standou scházeli z Malého Kežmaráku do skalnaté doliny tak mne během sestupu z Huncovského sedla zaujala napravo tyčící se J stěna Kežmarského štítu. „To musí být jeden z následujících výjezdů“, říkám si. Doma koukám na průvodce a už je zaseto pro další výjezd. Během září při zpáteční cestě ze Sulova nadhazuji Drtimírovy že trochu uvažuju o Tatrách na další týden. Ten se samozřejmě nenechá dvakrát pobízet a za 3 dny už nedočkavě píše jak to teda vypadá, jestli jedem.

 

 

Počasí je slibné, doma pohoda, takže jedem! Vytahuji svůj plán na Kežmarák a Miro přitakává. Výběr zužujeme prozatím na dvě cesty (obrovský kút VI a Binkermayerova cesta variant V+). Rozhodnem se na místě. Miro mě nabírá 17.9. později odpoledne abychom pak kolem 9h večer dorazili na parkoviště v Tatranské lomnici u sjezdovek. Plán je dojít na Skalnaté pleso kde přespíme abychom zítra mněli lepší startovací pozici. Berem bágly a hned během prvních kroků směrem vzhůru se z lesíku vedle ozve, nám již z loňska dobře známý (viz můj loňský článek), řev a funění. „Kurňa zas ten medvěd? To není možné! Teď je září co? A loni bylo taky vlastně! Tak že by nakonec jelen?“ V rychlém tempu pokračujeme dále, řevu se vzdalujem. Jenže za chvíli zas řev kousek od nás. A tak se to opakuje celou cestu nahoru po sjezdovce několikrát. Teď už není pochyb o jelenech v říji a pravděpodobně to stejné bylo i loni. Kolem jedenácté zaleháme do spacáku, je krásná jasná noc. Ráno brzký budíček a kolem páté vycházíme. Věci na bivak necháváme v místě kde opouštíme starý značkovaný chodník do lomnického sedla. Pokračujem do středu skalnaté doliny, kde se nám otevře stěna v celé své kráse.

 

 

Dáváme pauzu, pozorujeme východ slunce a děláme obhlídku stěny. Rozhodujeme se nakonec pro Binkermayerovu cestu. Docházíme pod nástup a kolem 7:30 začínáme lézt. Po první délce nás dochází slunce a začíná být krásně teplo, takže pohodové lezení v triku v pevné skále, paráda.

 

 

Štandy jsou zajištěny fixním jištěním. Orientačně nenáročné. Prostě taková pohodovka. Po pěti délkách dolézáme na rampu.

 

 

Odtud druhou půlku cesty, již v lehčím (III – IV) terénu valíme v souběhu a ve 14h jsme na vrcholu. Výhledy z vrcholu tentokráte žádné, oblačnost.

 

 

Odpočíváme, svačíme a pak scházíme na jihovýchod přes Kežmarskou priehybu a Huncovské sedlo do Skalnaté doliny. Na Skalnaté chatě ještě dáváme pivko a pak už jen sestup na parkál a cesta domů…

 

Miro