Útěk z pekla do ráje
26. - 29.1.2017

Bedřich "Bedy" Stančík
Radim "Galis" Galgonek


Pohár trpělivosti vyčkávání na podmínky přetekl. Velím tedy k výjezdu do AT, ať je to jak je to. Původní plán Sportgastein + Rauris na poslední chvíli rušíme. Vyslyšíme totiž vábení Fishe, který maká na Pištahotelu a míříme na Silvretta Montafon. Není to pravda úplně blízko (1000 km), ale na doporučení sběratele rakouských flastrů (Pišta - 4 kousky) to bereme přes Německo, kde nám neomezená rychlost dovolí pěkně valit (a legálně).

V pátek ráno už si to za totálního azurka šlapeme hore kopcem. Samozřejmě proč to jít jednoduše, když se to dá jít diretkou. Kličkujeme trasou plnou skal, prudkých lesů a lavinových zátaras. Říkáme si, že tudy ještě rakušák (možná nikdo) ještě nikdy nešel:-) Slepá to naštěstí není, takže se vyšvihneme kam potřebujeme. Odspodu vybíráme pěkné a taky pěkně prudké svahy. Musíme to vzít dookola, ale zanedlouho už stojíme na vrcholu Rotspitz 2516 m.n.m. Vrcholové foto a míříme k nástupu natěšení na sjezdík. V nástupu ale nadšení nepanuje.

Prudké svahy moc sněhu nepodržely a trčí v nich i travnaté drny. První to pouští Galis a hned při třetím oblouku ukrajuje takovou menší lavinku, protože se to fakt sype od základu. Nedá se svítit, musí už to odjet. Já tedy volím raději vedlejší žlab, který je pro změnu zmrzlý na kost, takže žádné chrochro se nekoná. Pak pokračujeme celkem dlouhým sjezdíkem zpátky k hotelu. Podmínky na střídačku a pět pěkných oblouků vždycky vystřídá pět oblouků na ledové plotně. Přesto jsme spokojeni z prima skialpového dne a přesouváme se do sauny a na večerní ping pong, při kterém Galis každý vyhraný (i prohraný) míček slaví schnappsem.

Ráno míříme na lanovku Vermuntbahn. Nejprve lanovkou a potom i Sprinterem přes velice zajímavé tunely se dostáváme až na Sivretta Stausee. Tady už jsme jednou byli na týden v Klostertalu a teď chceme ochutnat vedlejší údolí. Šlapeme tedy na Wiesbadener Hütte, ale sněhové podmínky jsou hodně marné. I výstupová trasa je třeba hledat, všechno vyfoukané a ledovec obnažený.

Z chaty se tedy rozhodujeme nepokračovat dál na ledovce vzadu. Vystupujeme kolem chaty nahoru až do sedla, které tvoří hranici mezi Vorarlberg a Tirol a z něho to pouštíme vedlejším údolím. Tady jsou podmínky o poznání lepší, dá se to bez větších problémů sjet celé až k jezeru, ale žádná hitparáda to bohužel není. Ani tak rozhodně nelitujeme a užili jsme další prima skialp day.

V neděli míříme na túru zase přímo z hotelu. Našim cílem je Schneeberg 2584 m.n.m. Velice pěkná túra, žádný příliš dlouhý nástup, brzy se zvedne do vertikálu (ideální před odjezdem). Bohužel ji chybí to hlavní, a to je sníh. Výstup jinak opravdu pěkný a za pěkného azurka. Pod vrcholem Galis ještě zkouší piruetky na ledovém podkladu a nakonec chca nechca musí lyže dolů. Vrcholový výšvih už jdeme bez vercajku. Ptám se Galise, jestli je tam kříž a on že jo. Až nahoře zjistím, že ten vůl kříž vyrobil z hůlek :-D

Následuje sjezdík, který je sice docela dlouhý, ale vrstva sněhu je opravdu chabá. Musíme kličkovat mezi šutrama a bez škrtu se to neobjede. Úroveň sněhu podtrhuje Galisův rozhovor s rakouskou skialpinistkou, která se ho ptá na podmínky a on ji bez váhání odpovídá: "total Scheiße!" :-)

Sjíždíme dolů, pobalíme věci, zatlačíme slzu (že už musíme zpátky) a valíme domů. Byl to opravdu vydařený víkend, kdy krása střídala nádheru!!!
Bedy