Ultra Tour Monte Rosa
6. - 10.9.2017


účastníci:
Bedřich "Bedy" Stančík
Michal "Choroš" Kurka
Radek "Radůz" Böhm
Richard "Riči" Andráš

Parametry:
119 km / 8400 m+

Je to možná překvapivé, ale záměr vznikl při jednom z podzimních výběhů pod Kotařem. Bavili jsme se s Chorošem, že pokud se má někdy vrátit k závodění, tak jedině znovu něco dlouhého a nejlépe mimo tlak domácí půdy. Takovéto věci se Bedymu neříkají dvakrát a do pár dní je jasno. Za rok v září vyrazíme na Ultra Tour Monte Rosa. S přidáním se ani na chvíli neváhá další můj běžecký parťák Radůz a po doplnění týmu ještě o Ričiho připraveného supportovatovat je česká výprava kompletní.


Závod pořádá špičková ultra běžkyně Lizzy Hawker, takže startovka obsahuje snad vlaječky všech států světa. Na pořadatelství se přímo aktivně podílí, což je příslib kvality, který se nakonec rozhodně potvrzuje!


Ve středu po práci nasedáme v Krakově do letadla a míříme směr Bergamo odkud pokračujeme autem (teda Lancií Y) do Cervinie. Ranní probuzení do azurka pod Matterhornem nás rozhodně natěší ještě více a v rámci aklimatizace míříme na pasta party do chaty Refugi Teodulo 3317 m.n.m. Aklimatizační den si náramně užíváme a rozhodně ideální příprava na to co nás čeká. Pak už jen registrace, nakoupit, kavárna a šipka do postele.


Ve čtvrtek vstáváme v pět a míříme na start. Netrpělivě přešlapujeme u výkladu tratě, protože už moc dobře víme že nás čeká velice velice dlouhý den. V 6:00 hod. vypukne start a míříme za splněním velkého cíle. Hned na začátku nás čeká překročení sedla skoro 3000 m.n.m. Stoupá se nám docela v pohodě a za hlasitého vykecávání se přes sedlo brzy přehupujeme. Aklimatizace rozhodně zabrala. Pokračujeme dále a dále a kecáme stále a stále. Nádherné hory, skvělá atmosféra, všichni pořád dohromady, no paráda. Soupeři nebo spíše spoluzápolící taky velice přátelští a tak postupně poznáváme nového kámoše z Německa, Thomase ze Švýcarska co umí perfektně česky, zarputilého Wojteka z Polska a další a další. Přehupujeme znovu skoro přes 3000 m.n.m. na Col D'Olen, odkud nás čeká opravdu dlouhý seběh až do městečka Alagna.


Ani nám to nepřijde a máme za sebou přes 47 km. Cítíme se naštěstí stále skvěle, pořádně pojíme, doplníme zásoby a pokračujeme. Alagna je pěkné podhorské městečko, lidi nám fandí a vůbec jin nevadí, že trasa vede i přes jejich dvorky. Jsme ale zase dost nízko, takže nás čeká co jiného než pořádné stoupání. Nahoru je to 1600 výškových metrů a už poprchává, ale bojujeme a dále se trasou prokousáváme. Pod vrchem už je to ale vážně nekonečné, promočení a celkem zmrzlí netrpělivě vyhlížíme sedlo. Konečně je to tady. V sedle nás vítá horská služba v péřovkách a tak se rozhodujeme taky trochu podvléct. Sundat bundu v té kose je opravdová bolest a když spustím seběh, tak se mi zimou třepe celé tělo a neovladatelně si ulevuji děsivým křikem, který děsí i mě :-) Seběh je zase velice výživný, protože těch 1600 výškových metrů se teď musí i dolů do Macugnaga a už i při světle čelovek.


V Macugnaga nás čeká opravdu skvělá občerstvovačka. Restaurace plná organizátorů za hlasitého potlesku všechny vřele vítá. Posadíme se a okamžitě se o nás všichni starají. Hned máme na stole polívku, těstoviny a připravený bag s věcmi. V chlapíkovi co nás obsluhuje poznáme šéfa The North Face :-) Pojíme, doplníme zásoby a chystáme se vyrazit na jednoznačně nejtěžší úsek trasy.


Monte Moro Pass 6,5 km=1600 výškových metrů. První půl kilometr vede vesnicí a vůbec nestoupá, ale pak to postupně jen a jen graduje. Čím výše, tím větší sklon. Ve chvílích, kdy si myslíme, že to už prudší být nemůže, tak to ještě přitvrdí. Noc, mlha, déšť, takže se musí pěkně kousnout. Trasa fantasticky značena reflexními fábory co kousek. Každopádně od jednoho fáboru k druhému to není ani tak daleko jako spíše vysoko :-) Statečně se probojujeme až na chatu, ale už dlouho jsem se s 6ti km nerval přes 3:30 hod. Na chatě nám čaj podává nějaká povědomá nepálka celá v Salomonu. Až později zjišťujeme, že to je Mira Rai, která má posbíráno celou řadu ultra trail úspěchů a taky ocenění the winner of 2017 Adventurer of the Year by National Geographic.


Po občerstvení na chatě se přehoupneme přes Moro Pass do Švýcarska. K mému zklamání tu není švýcarský celník, ale na druhou stranu už máme nakoupíno 82 km, takže co kdyby je chtěl proclít :-D Překonáme celkem jedovaté skalnaté klesání v horní části a pak si to ještě solidně naklesáme k přehradě. Stezka kolem přehrady je strašně monotónní, ale hlavně naprosto nekonečná. Pak už se to láme k lepšímu a kolem 7:00 hod. ráno se dostáváme do Saas Fee. Při cestě na občerstvovací stanici míjím i několik lyžařů co jdou jezdit na ledovec. Vyměňujeme si pohledy říkající: "Kdo z nás je více mimo?" :-)


V Saas Fee máme za sebou skoro 100 km. Někteří na občerstvovačce zalehají na připravené palandy, ale to bych se už neposbíral. Natlačím do sebe kousek sýra, ale žaludek už nic nehodlá přijímat. Vyrazíme na posledních 20 km. Prsty na nohám mám brutálně oteklé a až teď na mě dolehá spánková krize. Nedá se nic dělat, už to musíme dorazit, i kdyby se mělo jít po rukách;-) Každopádně těch posledních 20 km je celkem jedovatých. Podle mapy traverz s malýma vlnkama, ale asi jsme si do hlavy pustili špatné měřítko mapy, protože to vlnění je celkem jedovaté a ještě nám dává solidně do těla. Pohledem dále to vždy vypadá, že v té skále absolutně nic vést nemůže a přitom se tam vždy nějaká cestička najde. Po prokousání touhle pasáží se dostáváme ke sjezdovkám Hannigalp a sbíháme podél sjezdovky poslední 3 km do cílového Grächenu.


Doběh do cíle je opravdu fantastický. Cílovou rovinkou probíháme všichni tři společně za ramena při hlasitém fandění kupy lidí v čele s Richardem. Naprosto spokojení proběhneme cílem na společném 22. místě s časem 30:21:22. V cíli nám okamžitě gratuluje sama Lizzy Hawker, věší nám na krk medaile, předává pamětní Victorinox a na ramena dostáváme nepálský šátek.


Naprosto nezapomenutelný zážitek, kdy krása střídala nádheru!
Bedy