Útěk
z pekla do ráje III
25. - 31.3.2017

Bedřich "Bedy" Stančík
Radim "Galis" Galgonek


Původně jsme plánovali Elbrus, nicméně Pišta nakonec letošní výjezd odpískal úplně a Galis hlásí: "Ve dvou do Ruska nejedu." Rozhodujeme se tedy s Galisem jít cestou našeho klasického výjezdu, vzít auto a vyrazit prostě někam. Směr prostě někam držíme ještě i v den odjezdu a teprve před Brnem se rozhodujeme zamířit nejprve "dosekat" resty na Silvrettu a pak se uvidí.

Ráno se vyvážíme pomocí Vermuntbahn a Sprintera na přehradu, odkud si to šmárujeme na Wiesbadener hütte. V chatě rychle shodit věci a hned pokračujeme směr Dreiländerspitze 3197 mnm. V sedýlku pod vrcholem jdeme do maček a po skalnatém hřebeni lezeme k vrcholovému kříži. Během pár minut se však počasí mění z totálního azura do nulové viditelnosti a sjezd je o hledání chaty po čuchu (naštěstí zrovna vařili večeři).

V pondělí se chystáme na náš hlavní cíl této oblasti - Piz Buin 3312 mnm. Spodní část ledovce je obnažená s množstvím zlověstně vypadajících seraků, ale každopádně se dá z pravé strany vše zvládnout bez problémů a celkem bezpečně. Nad nimi už je to pak do sedla opravdu jen kousek a jsme překvapeni jak rychle jsme to zvládli. Nasazujeme mačky a míříme nahoru. Na vrchol je to jen kousek a je to opravdu lehké.

Jen jedno místo s pár lezeckými kroky jinak totální choďák (pozn. Dreiländerspitze byl rozhodně zubatější). Na vrcholu pár fotek a rychle zpátky k prkýnkům, protože lidí se tu začíná hemžit jak mravenců. Den je však ještě mladý (a na chatě pivo drahé), aby jsme se stahovali dolů. Ukazuji tedy na velice lákavě vyhlížející Silvrettahorn 3244 m.n.m. Převalíme na prkýnkách napříč ledovec a už si to koulíme do sedýlka, odkud pokračujeme zase na mačkách. Tady nás čekají pasáže o poznání krásnější, zajímavější a vzdušnější. Nahoře pak nádherný vrchol s křížem a je jen pro nás. Opravdová paráda.

V úterý se po túře chystáme utéct zpátky do údolí. Volíme tedy vrchol přivrácený ke sjezdu na přehradu, a to nakonec Haagspitze 3021 mnm. Čeká nás přechod přes ledovec prakticky bez lidí, vyhoupneme se krátkou, ale za to krásně prudkou vrcholovou částí a pak už jen postavit kříž z hůlek na vrcholu. Sjezdík je v horní pasáži vzhledem ke sklonu i podmínkám velice dobrý, ale čím blíže k přehradě tím hůře. Pak nás ten den čekají už jen přesuny Sprinter - Vermuntbahn - Pištahotel a večerní posezení s nespočtem Bernardů.

Středa je vyhlášen rest day. Snídaně, veget, oběd, veget, přesun do Ötzalu s procházkou a večerní sauna v Imstu. No prostě veget s přespáním v autě na parkovišti v Pitztale pod ledovcovým expresem.

Ve čtvrtek hned expres využíváme a prvním vláčkem na ledovec. Postupně se to trochu komplikuje. Galis zjišťuje, že nechal pípak v autě, pak si skoro odkragluje pásy, když na nich sjíždí po urolbované sjezdovce a pak když se konečně přehoupneme přes sedýlko směr Wildspitze, tak se z levé strany utrhne docela velký serak, který spouští lavinu. My jsme v tu chvíli ještě v bezpečné vzdálenosti, ale kupa sněhu se valí na řadu kolem stoupajících skialpinistů. Nemůžeme vůbec nic dělat a jen doufáme, že nikoho nezasype.

Naštěstí se všem podařilo zavčas zareagovat a utéct nahoru nebo dolů, takže se nikomu nic nestalo. Všichni si v hlavě řeknou jen UFFFFFFF a pokračuje se dál. Stoupáme přes ledovec, ale je to fakt jen kousek. Než se pořádně rozkoukáme, už nasazujeme v sedýlku mačky. Nahoru je to choďák, takže jedna dvě stojíme u vrcholového kříže Wildspitze 3770 mnm. Vzhledem k počtu skialpinistů je tu opravdu těsno, takže prcháme přes hřebínek na severní vrchol. Tady je jen jedna dvojice, která právě odchází a prohodí jen klasické BERG HEIL. Ještě chvíli užíváme vrcholu a pak si to šmárujeme zpátky po hřebínku ke kříži a dolů k věcem. Nasazujeme prkýnka a pelášíme dolů.

Po návratu k autu se přesouváme do Zillertalu, kde máme vybraný vrchol Gabler 3263 mnm. Za tmy přijíždíme na parkoviště Gasthaus Finkau, kde s dovolením hostinského zaleháme v autě na parkovišti. Ráno konečně vidíme náš cíl. Vypadá opravdu daleko a hlavně vysoko. Přeci jen přes 1800 výškových metrů nebude zadarmo. Na cestě za vrcholem se to potvrzuje a je to celkem šichta. Slunko nás zase ždímá a sklon taky vyceňuje zuby. V sedýlku si podáváme ruce a musíme konstatovat, že je to opravdu nádherná túra. Galis je trošku ždímnutý a na vrchol už to zkoušet nechce. No nic, nasazuji mačky a razím si to k vrcholu sám. Sklon svahu vypadá opravdu jedovatě a je mi jasné, že to nesmí ujet jinak jsem v pr...

Přicházím těsně pod vrchol, kde stoji trojice skialpinistů a na kříž jen koukají. Hned chápu proč. Od kříže nás dělí pár metříčků, ale bohužel lezeckých. Nebude to asi těžké, ale s tím co máme pod zadkem všichni konstatují DANGEROUS. Prý je málo sněhu, jinak se dá dojít pohodlně až ke kříži. Smutně klopím uši a říkám si: Hergot další pytel na Zillertale. Začínám tedy sestupovat, ale sníh stihl mezitím celkem rozbřednout a všechno pod nohama ujíždí. Musím fakt hodně opatrně, hodně pomalu a nakonec je celkem boj se vůbec vrátit zpátky. Galis se jen usmívá a je rád, že to nešel ani zkoušet. Nasazujeme prkýnka a valíme si to skvělým a pěkně prudkým svahem dolů. Bohužel sníh nedosahuje nic moc kvalit a je to spíše taková šolichačka. Každopádně bobastická túra, bombastické možnosti sjezdu a jednoznačně 5 hvězd!!!

Celý týden jsme měli absolutní azurko s oblohou v odstínu kýčovitá modrá. I když jsme si k čerstvému prašánku nečuchli, stejně odjíždíme domů velice spokojeni. 5 skialpových dnů a 6 vrcholů nad 3 tisíce.

Prostě krása střídala nádheru!
Bedy