Třikrát do Tater

 

Stejně jako loni tak i letos se podařily (prozatím) tři výjezdy za lezením do Tater.

 

 

První výjezd se nesl v duchu pohodového lezení nebo spíše náročnější turistiky v podobě celé Martinky (III) na Gerlach.

 

Mirek Václavek – HO Baník Karviná

Marek Václavek

30.-31.7.2017.

 

Protože jsme v pondělí potřebovali být zpět doma a pokud možno včas tak jsme volili variantu vyjet v neděli večer s bivakem pod Polským hrebeňom. Vyjíždíme kolem 17 hodiny, takže na bivak se dostáváme až kolem 23:30. Mám vyhlídnuté jedno místo když jsem jednou scházel ze sedla pod Kupolou jen jestli jej v noci najdeme…ale co, když tak kdekoliv jinde. Místo jsme bez problému našli a o půlnoci zaleháme. Je krásná hvězdná noc. Vstáváme ve 4:00 a v 5:00 už stojíme na Polském hrebeni. Čekalo nás však nemilé překvapení. Když jsme na sebe chtěli obléct sedáky, Marek zjistil, že jej nechal dole v kufru auta. Co teď…chvíli laboruju se smycemi a snažím se vzpomenout si na nějakou improvizačku z nějakého Godulského či Tatranského výcviku…v paměti prázdno ale něco jsme splácali. To pravé ořechové jsem pak ale natrénoval až doma podle metodikyJ. Chvíli jsme se ještě rozhodovali jestli do toho jít bez sedáku nebo si dát raději nějaký turistický trek. Rozhodnutí padlo. Šel jsem to už před pár lety a nevzpomínám si že by tam bylo něco náročného, jdeme do toho i s tímto improvizovaným vybavením! Za 3,5 hodiny jsme nahoře. Počasí vyšlo úplně skvěle, po celou dobu výstupu bylo vymeteno a výhledy na jednu i druhou stranu hlavního hřebene byly uchvacující.

Sestup klasikou do Batizovské doliny a rychle na parkál do Tatranské polianky a domů. Po cestě ještě parádní osvěžení v Liptovské Mare na dálničním odpočívadle Dechtáre (doporučuji).

 

 

 

Druhý výjezd byl již trošku více o lezení i když stále na pohodu.

 

Mirek Václavek – HO Baník Karviná

Mirek (Drtimír) Hodeček

19.8.2017

 

Nočním RegioJETem do Štrby a kolem 5:15 už vycházíme ze Štrbského plesa směr Volovka. Původní plán bylo zopakovat již dříve podniknutý počin - vylézt některou pětkovou klasiku a pokračovat hřebenem přes Žabí vežu a Žabího koňa až na Rysy. Volba padla na Stanislawského cestu (V). Cestu vyběhneme a dáváme malou pauzu.

Dále pokračujeme pohodovým terénem na Žabí vežu. Zde už pozorujeme přicházející nepřízeň počasí. Následuje mírně nepříjemný sestup bez jištění na práh výšvihu nad Vyšným žabím sedlem. Zde slanění z několika erárních smyc do sedla, kde ale padá rozhodnutí kvůli zhoršujícímu se počasí lezeckou tůru ukončit. Scházíme tedy dolů. Na chvíli ještě vnitřně zapochybuji o našem rozhodnutí, když se obloha na moment roztrhá, ale když se spustí po patnácti minutách déšť, tak mě to utvrdí, že to zas tak špatné rozhodnutí nebylo. Již na turistické značce za deště sundáváme mátroš a pozorujeme na hřebeni Žabího koňe dvojici bojujících borců v dešti. Sestup dolů je již v zástupu stovek barevných pláštěň linoucích se z Rysů směrem k Popradskému plesu.

 

 

 


Do třetice všeho dobrého…letos jsme se rozhodli s manželkou, že zajedeme malé Elence ukázat poprvé Tatry a tak odjíždíme 7.9.2017 na 9 dní do Nové lesné. Krosnička má s malou a věcma celkem 20 kg a tak podnikáme výlety menšího charakteru jako Hincova plesa, Svišťovka, Bystrá lávka a podobné. Žádné vrcholy se nekonají.

 

 

Od manželky mám slíbeno že si můžu jeden den naplánovat nějaké lezení. Mirek neváhá ani chvíli a na můj návrh, aby za mnou na jeden den dojel odpovídá kladně. Co ale polezeme? Trochu bychom mohli přidat na klase ať to pořád nejsou jen pětky. Rozhodnutí padlo. Půjdeme legendární Hokejku.

 

Mirek Václavek – HO Baník Karviná

Mirek (Drtimír) Hodeček

19.8.2017

 

Ve středu si ještě voláme a diskutujeme nad počasím. Srážky sice až večer, ale ten vítr…jelikož jsem z chození s krosničkou dooost unavený trochu tajně doufám že to Miro odpíská. Přece nemůžu přiznat že jsem dodělaný :-D…Miro neváhá - přijedu!...snad nás to nezfoukne, jdeme do toho.

Ráno musím Mira vyzvednout v Popradu protože RegioJET má zpoždění a električku nestíhá. Před šestou vycházíme ze Smokovce. Jdu to na Hrebienok už po několikáté, ale asi tím, že kecáme se spleteme a vyrazíme místo po zelené tak po modré turistické značce směrem na Slavkovský štít. Po několika desítkách metrů za dědinou nás na to, že jdeme blbě upozorní ne příliš přívětivý řev medvěda někde vedle v houští. Morál klesá a my připosraně utíkáme zpět do vesnice přičemž si všimneme, že jsme vlastně šli stejně blbě J. Tentokrát již ve správném směru, ale ve velice rychlém tempu směřujeme na Hrebienok. Medvěd stále řve, ale co naplat, musíme jít. Sílící vítr a čerstvě popadané stromy na chodníku (před dvěma dny když jsme tu šli s malou tak to bylo čisté) opět moc na morálu nepřidají. Jdeme ale dál a o žádném záložním plánu není řeč, to půjde! Jsem fakt unavený což se projeví i na délce nástupu. V Teryho kuloáru jsme až po třech hodinách (a to jsem si říkal že za 2h musíme být tam). Chvilku pauzy což mi dost pomůže a jdeme na to. V celé západní stěně jsme úplně sami. Jelikož Miro je větší drtič tak si to dělíme tak, že já půjdu převis a Miro spárku což by měla být nejtěžší délka. Tím pádem Miro začíná.

Vítr se trochu uklidňuje, je vymeteno a jakmile začne svítit slunko do stěny tak už začíná být i tepleji a rukavice na štandu jdou dolů. Nejde nám to moc rychle, ale lezem na jistotu. Přichází klíčové délky. První já tu svou (převis). Trochu zabojuju a po chvíli to pustí. Pak Miro přelézá s přehledem i svou klíčovou délku. Stále jdeme čistě, paráda. Přichází poslední lezecká délka. Řada je na mně. Je to pětkový komínek lieviku. Jsem už fakt dodělaný, ale řada je na mně takže beru otěže a jdu. Nemám rád komíny J …jedna skoba, druhá, paráda…ruce začínají stávkovat, přidám ještě frenda. Je sice pofidérní ale na morálu to trochu přidá, nadlézám tak metr a půl, ruce už fakt nemůžou, šicí stroj v nohách…už skoro padám…nechce se mi…sakra přece to teď nepodělám, z posledních sil hledám…MADLÓÓÓ… rozdýchám a zklidňuji asi 5 minut. Dolezu a protože už přes sílící vítr není slyšet, tak lanovým signálem vítězně hlásím zruš. Miro dolézá. Fronta už je na dosah ale nám už zbývá jen 100m pohodového souběžného lezení k zábradlí…je to naše!

 

Za velmi silného větru si užíváme Lomničák, který máme jen pro sebe. Chvíli pozevlujeme a pak hurá dolů po řetězech. Pro jistotu se připínáme odsedkou k řetězům ať nás to nesfoukne a kolem půl deváté docházíme do Lomnice. Dáme pivko, dojedem vláčkem do Smokovce a naše cesty se dělí, Miro domů a já za rodinkou do Nové lesné.

 

Mirek Václavek