Viděl jsem rok

část 3/3

Podzim se vynořil jako lapka z křoví, nebo jako černý princ, který právě přemohl draka. Nic tak tajemného jsem ještě neviděl, podzim dvou tváří - jedné jasné a přímé a druhé plné záhuby. Nešel z něho strach - jen pustá osamělost. Jeho krása byla nebezpečná - on to věděl a snad to ho tolik zraňovalo. A ač měl duši rozervanou, dokázal nekonečně dlouho stát a ani se nepohnout…
(Filip Topol, Střepy 1999)

Kolo mě nějak zmohlo, navíc jsem nejlepší počasí prošlapal v sedle. Únava tak nějak nepřecházela, už toho na mě asi bylo moc. Až zpětně jsem si uvědomil, že jsem vždy lezl jen tři měsíce v létě a pak třičtvrtě roku nic. Teď se to najendou obrátilo. Měl jsem v plánu výstupy, kolem kterých jsem roky chodil. Byl jsem rozlezený až běda, ale hlava nějak nechtěla. Jako bych si vyčerpal roční přísun morálu. S Pártym jsem pár dnů po Sudetech dal pokus v Ruční spáře na Anebo, ale pytel jsem jen posunul o pár metrů výš.


Jedno odpoledne jsem se s Majdou konečně dostal do Klokočí a oblast je to teda kouzelná. Jedna spára pro mě, jedna hrana pro Majdu, obě VIIb a ta Majdova teda nářez! S Jirkou Červajzem jsem ještě odskočil do Skaláku pózovat v cestě Bukovka na Monolit dle Bojsova seznamu. Do kalendáře se fotka nedostala, ale to je jenom dobře, jelikož je to malý zelený kvak v temné rokli. S Ninušou jsme byli bobkovat na Kozlově a jednou i s Toníkem ve Skaláku, kdy jsme si odskočili rychle vylézt komín na Maják.


Na Václava je slušné počasí, ale dovolená čtvrtek a pátek neklapla pro shnilá záda kolegy, tak aspoň tu středu jsme si s Héďou a Krysou v Ádru krásně zalezli - šest cest a každý dvě na prvním. Já jsem si udělal radost odpytlením Spáry na Zloděje, což je na pětku vskutku docela odvážné lezení. O víkendu POVL v Kacanovech se vydařil nad očekávání, a ač jsem čím dál víc nefesťákovej, za tuhle akci patří klukům velký dík! V půlce října při zavírání Skaláku s Majdou prosekáváme houští v Klokočkách a loučíme se s pískařskou sezónou.





A tak na svět ztlumeně padla zima. Zima chůva. Zima utěšitel, která uspávala, a zima opatrovník, která chystala nové šaty novému jaru. Zima, která občas poskytla malá bezpečí, jindy zas neváhala ukázat, že ona je svorníkem klenby, pod kterou se převaloval čas toho jednoho, jediného roku. Zima - jednou bílý duch, podruhé zas vladař v hermelínu. Zima, která se dokázala i válet celá špinavá, a zima, která se někdy tak nadechla, že sis na ni mohl lehnout, nebo ti vnikla do úst, až jsi nemohl popadnout dech. Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála… Zimu, která do ulic vypouštěla šedivé přeludy a po nocích tiskla oblohu k zemi. Zimu, která se tvářila jako vrátný, který zavírá, ale jen proto, aby zas později mohl otevřít…
(Filip Topol, Střepy 1999)


Tatuš