Viděl jsem rok

část 1/3

Když začínalo jaro, nebylo mi zrovna do skoku. Žil jsem tehdy v domě s okny, ale jara se to naštěstí vůbec netýkalo. Po probuzení se pomalu strojilo, na první pohled to vypadalo, že se někam chystá vyrazit. Až pak mi došlo, že si tu malou parádu dopřává jen pro vlastní potěšení. A ještě později mi připadlo, že se prostě chce jen líbit - sobě i celému světu. A z toho jsem měl radost…
(Filip Topol, Střepy 1999)

Loni to bylo jiné než kdykoli předtím. Nejenže jsem měl konečně skály kousek od domu, ale ani jsem nemusel moc ležet v knihách. A tak jsem prchal do skal, kdykoli to šlo, třeba i na jednu dvě cesty v podvečer.

Začali jsme zkraje března na Suškách a Panťáku, vždy vytrápit pár cest a šup k Boučkům na kvasnicové a výpečky, ať to po cyklostezce pěkně odsýpá zpátky k domovu. Poprvé jsem se dostal taky k lokálním skalám u Bezděčína a Radoňovic, a byl jsem mile překvapen zajímavým lezením i materiálem, a hlavně absencí lidí, tak jak to mám rád…


Jaro však patřilo Dubkám, obzvláště poté, co se zrodila myšlenka CVOKa. V té době jsem ještě ordinoval na Mladoboleslavsku, tak jsem se párkrát "cestou" stavil na kolo seznámit s krajinou Kokořínska. A byl jsem okouzlen. S Ninušou jsme byli jedno odpoledne osahat strouhanku na Tuboži a druhý den s Majdou dali pokus o Pískomila v Roklici a Loubeňáku za ideálních podmínek plus půl stupně Celsia, kdy i Fridexový muž uznal, že trochu zebou prsty. Po osmi cestách si však zodpovědný kladný hrdina vzpomněl, že má doma rodinu a že by měl být brzy zpátky, tak jsme si aspoň slušně zalezli a ani jsem moc neprotestoval…


Pískomilové skóré jsme napravili se Sámem na Suškách a začátkem dubna vyrazili na den do Saska mlsně okukovat zapovězenou Barberinu z okolních věží Pfaffensteinu. V polovině dubna jsme v rámci otvírání Skaláku opravili jednu z vyhlídek a koncem měsíce došlo konečně na tu bejkárnu na Kokořínsku. CVOK se vydařil náramně, poptávka po dalším ročníku mi udělala radost, tak na jaře se doufám opět sejdeme na Boudě v Střezivojicích.


Sotva přestávaly bolet nouhy (od slova "nouhend" - dobře stojíš nouhama), už jsme ladili s Houmlem taktiku na sobotní Paradajs kros, kde jsme s 23 vylezenými věžemi v pěti oblastech Ráje brali bronz. Většinou jsme vybírali takové ty dobře puklé cesty, tak nějaká ta oděrka na těle večer nechyběla, obzvláště když jsme lezli v cyklohadrách… Nejvíc mě pobavil Houml pod nejištěnou sedmičkovou spárou na Rajskou věž v Příhrazích slovy: "Tohle bych šel, kdysi jsem to slézal dolů, když jsem nevěděl kudy se slaňuje, ale nahoru jsem to ještě nelezl."


S květnem klasicky přišlo vábení Adršpachu, ale počasí moc nakloněno nebylo. Během jarní brigády jsme s Pártym vyměnili pár kusů železa, než začalo chcát, a nejinak to bylo o dva tejdny později, když jsme v mocné sestavě vyráběli El Diablovi svatební dar v podobě nově vylezené věže v poněkud zastrčenější části Ádru. Druhý den jsme ještě v povečírkovém rozpoložení stihli s Houmlem zabloudit v Parádním koutku na Uran a mlsnout Čokoládový sen na Orion, ale odpoledne na nás kromě střízlivosti přicházejí i další kapky.




.::konec první části::.
Tatuš