Nízké Tatry

30.1.-1.2.2012

…aneb jak to do třetice zase nevyšlo

Tuleni ještě ani pořádně nevyschli z Fatry a v pondělí opět mířím východním směrem na Slovensko. S vynikající mrazivou předpovědí na pět dní máme v plánu kompletní hřebenovku Nízkých Tater z Šumiace do Donoval. Jsme dva. Společnost mi tentokrát dělá spolužák z ročníku Tomáš, tenista a bývalý závodní lyžař.

Vše nasvědčuje tomu, že letos by to konečně mohlo klapnout. Teploměr ukazující -19,5°C již v Čadci nás trochu znepokojuje, ale o to víc to bude aba. Z Šumiace vyrážíme s těžkými batohy kolem jedné, výstup na Kráľovu hoľu je nekonečný. Nahoře fučí mrazivý vítr z Ruska, rychle valíme po hřebeni přes Orlovou směrem k útulně na Andrejcovej, kde nás čeká první dřimka. Tempo máme zřejmě víc než slušné, když doháníme trojku jdoucí nalehko, kteří vyrazili z Šumiace už před desátou.

V útulně netáhnou kamna, po dvou hodinách marného boje se smiřujeme s mrazivou nocí. Tatuš se opět vyznamenal, když slíbené čajové sáčky nechal doma. Ale jak zadupeš, musíš něco vymyslet! Do pracně získaného ešusu plného vařící vody valím křížaly, co mi mamina vnutila těsně před odjezdem, do toho hodně cukra a mňamka je na světě. V noci bylo opravdu chladno, když to zamrzlo i v termosce :-).

Ráno už kolem šesté nás kosa nutí zahájit ranní rutinu. Počas opět perfektní, už si říkám, že všecko jde jak po másle, ani nebude o čem psát… První zádrhel - Tomášovi chybí pás na jedné lyži. Naštěstí jej nacházím nedaleko chalupy, takže oškrábat od ledu, nechat na slunku odtát atd… Dneska tedy minimálně na Ramžu, tam je jsou prý fajné kamna, ale nejlíp až na Čertovicu, kde telefonicky domlouvám s chatařem spaní.

Vidina tepla, nějakého toho guláše s piviskem nás žene západním směrem. Veľká Vápenica - první přísný kopec, následuje sešup do sedla Priehyba. Z něj nechutný krpál vzhůru nám dává docela kartáč. V dáli Homolka, další hora jak kráva, ne a ne se k ní přiblížit… Stojíce na jejím vrcholu už sledujeme pomeranč pomalu se klonící k obzoru. Dostáváme se do lesů, sněhu výrazně přibývá, sem tam spadlý strom a terén zarubaný. Kousek za horou Babina se mi Tomáš ztrácí. Čekám docela dlouho. Zlomená špička vázání v kombinaci s rychlým stmíváním nevěstí nic dobrého - navíc jsme v té nejopuštěnější části hřebene.

Podle mapy je to na Ramžu asi hodina chůze. Vytahuji izolepu a celým kolcem přimotávám Tomášovu lyžáku k vázání s tím, že by to mohlo nějakou dobu vydržet. Drželo to pěkně, ovšem po pár desítkách metrů ZLOMENÁ DRUHÁ ŠPIČKA!! Už nemám izolepu, končí prdel. Beru mu lyže na batoh ať zkusí jít pěšky. Je to vyčerpávající boj o každý metr, neustále je po krk ve sněhu, tahám ho po břichu jak z rybníka, je to k hovnu.

Z mapy vyčtu, že jižně od nás se vine nějaká lesnická cesta táhnoucí se až do obce Bacúch. Rychle je rozhodnuto k ústupu, již za svitu měsíce se sesouváme jižním směrem dolů z hřebene jak jen to jde. Po několika uvíznutí ve sněhu (Tomášových) a několika tlamách (mých, když jsem se zahákl lyžemi na batohu o větve), se dostáváme dolů na zafujanou cestu. Do vesnice je to aspoň 10 kilometrů. Mezitím proti nám vyráží autem Kubko z Brezna, kterého jsem zburcoval telefonicky. Na cestě vytahujeme vše, co by se dalo použít k improvizovanému připevnění lyží, tedy: šňůrka z batohu, smyčka z karimatky, pásek od klhot, obvazy z lékárničky, tejpovačka na prsty…

A ono to jakž takž drží! Sjíždíme několik kilometrů, až cesta začne být posypaná štěrkem. Při kraji se sesouváme stále níž, až v jedné zákrutě spatříme světla jedoucí proti nám. Kubko jen nevěřícně kroutí hlavou se slovy: "Tatuš, prečo máš ty gaťaty až při kolenách?" a jeho tata nás bude mít za magory jistě ještě dlouhou dobu.

V Breznu je o nás pěkně postaráno a Kubko nás druhý den doprovází na vlak zpátky do Šumiace. Pořád je krásně, ještě si sám odskočím na Muránskou planinu prohlídnout chalupu, kam pojedem s medikama na konci zkouškového a už jen jazda samochodem zpátky na Moravu. Takový obyčejný defekt ve Vendryni už nás pak ani nemůže příliš zaskočit…

Co z toho plyne: Dejte si pozor na vázání Silvretta Pure, které je poměrně známo tím, že v přísnějších podmínkách hovno vydrží. Do odlehlejších míst choďte raději ve dvou a více lidech. Občas mě to taky láká samotného někam na hřeben, ale jak se něco pošpatní, tak končí prdel. Závěrem - hlavně se neposrat aneb silný zážitek je lepší než silný průjem :-).