Zimní začátky

V úvodu bych především chtěla poděkovat všem, kteří se mnou kdykoli a jakkoli trpěli při lezení na písku či jinde. Musím uznat, že nabyté zkušenosti jsem uplatňovala víc než dost a bez nich bych podle mě byla úplně nemožná :). Tuto zimu se mi Tatry podařilo navštívit sice "jen" třikrát, ale za to (dle slov ostatních) to byl přímo raketový start.

Je zkouškové, mám asi tři týdny volna a říkám si, že by to chtělo někam vyrazit. Na skialpy není bohužel sníh a tak padá návrh, že pojedem na Brnču a mám si prý vzít i věci na lezení, že něco lehčího zkusíme. Nabídku na výlet se třema chlapama nemůžu odmítnout a tak doma sháním vybavení. Tatínek mi půjčí cepíny i mačky, no a protože nevlastním žádné superboty a mačky jsou řemínkáče jdu do sklepa vyhrabat mamčiny asi 20 let staré poctivé kožené boty, které váží asi 1,5kg jedna. Aby toho nebylo málo, beru batoh ušitý z plachty od avie a hurá na výlet. Sice si vyslechnu jestli nejsem z muzea, ale to hoši myslí jen tak ze srandy (ve skutečnosti mě obdivují, že s tím dokážu lézt :D).

Do Lomnice přijíždíme v pátek v noci, přespíme a druhý den šlapem na chatu. "Naštěstí" se nedá lézt, venku panuje fujavice, nejde vidět na krok a tak si užívám teplíčka, plzničky a navlíkání gumek na cepíny. V neděli vybere Petřajz Cestu Sczepanských se slovy, že se do toho berou na výcviku nováčci a nemám se čeho bát.

Cestu tvoří jedna velká sněhová rampa, s jedním skalním výšvihem a trošku strmějším sněhem. Je to trochu nezvyk, ale po chvíli co začnu cítit prsty si to užívám. Najednou jsme nahoře a já to okomentuju, co že to vybral za lehkou cestu :D. Prý další den přitvrdíme… Je nádherně a volba padá na sluncem zalité Žeruchy, konkrétně cesta Pravým žlabom za V. Pětka??? Vždycky, jsem slýchávala, že pětka v zimních horách už je NĚCO!

Ovšem věřím zkušenému horalovi a tak souhlasím. Naštěstí je těžká jenom první délka. Z dálky vypadající položený kout se sněhem se z blízka mění ve strmý až kolmý bez sněhu. Pikle moc nedrží, mačky hnusně škrkají a skálu a když slyším Petra nadávat, říkám si, co tam proboha budu dělat já. Chvilku mi trvá, než přijdu na to jak se v tom hýbat a nakonec to není nic jiného než šukačka v "komíně" :D.

Když nejde cepín, dávám žabku a skoro v každé pozici za pomocí klíče parádně odpočívám. Poslední výšvih je ovšem záludný… na pikle nic a mačky skoro taky. Co tu mám sakra dělat??? Nějak se v tom píďalkovitě otočím, dám patu špičku, což dělá v mačce odporný zvuk, najdu mikro lištu aspoň na jeden cepín a druhou rukou protlačím sklopenou polici až pasu a jsem tam :D. Petřajz jen kouká a nechápe, jak jsem to mohla tak elegantně vylézt, když on se v tom trápil.

Zbytek cesty je lehký ve žlabu s pár ledovými prahy, ještě trochu toho skalního lezení a pěšky nahoru do sedla. Večer jsem jen tetelím radostí a těším se na další dny. V úterním resťáku akorát odpočíváme a bouldrujem za plesem. Poslední den se opět vracíme do severní stěny a lezem cestu Škotská anabáze. První je lehká ve sněhu a ledu. V dalších dvou už si ale říkám, že konečně lezu. Je to krásný kout, kde je tenká glazurka a tak opatrně zasekávám hroty a hledám kde zaklínit pikle.

V jednom místě přestanou ve sněhu absolutně držet a ve chvíli kdy se zvedám mi vystřelí. Jsem kousek nad poličkou na kterou dopadnu a na další pokus už to jde. Poslední lehkou délku si ztížíme abychom toho neměli málo a lezem po skále, v travkách i ve sněhu, ale nikde to nedrží. To mě maximálně vyčerpá a na štandu skoro nemluvím :D. Už jen slanit, nadlábnout se na chatě a je pomalu po prvním výjezdu. Později se dovídám, že to kluci ve svých začátcích snad hákovali, protože to nemohli vylézt. To mě těší a zároveň motivuje na další výlety…

Další výjezd míříme do Javorové doliny. Plány nám zhatí nepřízeň počasí a čerstvě napadaných 30 čísel. Vydáváme se odpoledne na nějaký malý ledík, ale -14 mě donutí utéct zpátky. Druhý den je trochu líp a lezem na Ladovou vežu cestu Tatarka-Jurečka. První délka jsou kolmé nedržící travky, druhá trochu lehčí a zbytek se šlape žlabem do sedla. Při slanění se podaří ještě Petrovi ztratit jeden cepín, ale je už docela pozdě na to se vracet a hledat ho. V Černé Javorové ho jen tak někdo nenajde, takže ho necháváme svému osudu s plánem se pro něj vrátit.

Poslední výjezd je pod záminkou oslav MDŽ na Brnčále. Frčíme už ve čtvrtek a ještě v noci pelášíme (a to doslova) na chatu…prý jsem nasadila tempo a kapánek uhnala kluky :D (vice na blogu od Čaje). V pátek na nás po né moc kvalitním spánku padá únava a tak raději odpočíváme. Další den je ukázkový… azuro, na slunku se dá být v tričku a proto si řeknem, že přece nepolezem někde na jihu, když můžem do severní stěny.

Vybíráme Čary M5…to už bude asi přísnější. První sněhová s travkami se dá, i když moc nedrží. Dolez ke druhému už trošku přitvrzuje, ale zdaleka se to nerovná tomu, co mě čeká. Když sleduju Petřajze jak odlézá a zápasí s převisem a kde musí neskutečně vysoko nakopnout nohu a přitom viset jenom za cepíny, které nejsou žádná hitparáda, začínám přemýšlet nad tím, co budu dělat, když mi to nepůjde. Nad převísek už nevidím, ale podle toho co slyším to moc nezlehkne.

Aby toho nebylo málo, začínají na nás padat prachovky, které zfoukává vítr ze žebříku. Slyším slabé zruš a psychicky se chystám na boj. Jelikož jsem menší než Petr, nepodaří se mi pikle zaklínit pořádně a jsou jen tak v hlíně, která se mi sype do očí, takže ještě nic nevidím :D. Ale kupodivu tam nějak drží a tak toho musím co nejrychleji využít.

Shybuju na cepínech (což jsem netušila, že vůbec dokážu) a nakopávám nohu do úrovně pasu, kde je jediný stoupek. Pořád se držím a nechápu, že v tom ještě nesedím…¨dokonce jsem schopna dát pikle výš a líp, což mi dost pomůže dostat se do lepší polohy, ve které se trochu opírám o záda. Nicméně mám jednu nohu furt ve vzduchu a ruce též nemám ze železa.

Nakonec to překonám a následující jemná spárka v plotně už mi zas tolik nevadí. Oproti předchozí hrubé síle jde tady o jemné lezení po drobných, téměř neviditelných nohách a cepínech vlastně taky. Od dalšího štandu trošku bloudíme, ale nakonec dolezem na správné místo. Ještě nás čeká nepříjemný traverz "po ničem" a pak už jen hurá sněmovištěm nahoru a žebříkem dolů. Na chatě kluky překvapuju tím, že jsem v tom neseděla a vylezla to (opět příběh, že oni to hákovali), dostávám pochvalu a po malém večírku odcházím spokojeně spát…


Vylezené cesty:

Cesta Sczepanských IV
Pravým žlabom V
Škotská anabáze M4+
Tatarka-Jurečka V-
Čary M5