Tofanna de Rozes
1.-6.7.2011

V krčmě, mezi podivnými stíny a nenaplněnýmy osudy, u stolu z dubového dřeva posedává pár bytostí, jež jakoby nezapadali do tohoto začouzeného světa. Před nimi na stole mezi číšemi zlatavého moku se skrývá kniha, v níž páry očí dychtivě hltají všechny možné informace. ,,Tím středem to musí jít", zvolá jeden z oněh mužů,kteří v obklíčení knihy střádají tiše své plány. ,,Dobře,vy půjdete středem. My půjdeme hranou". Po určení taktiky útoku a ujasnění času, kdy k zlomovému okamžiku má dojíti, si každý z onoho okruhu tiše dopíjí svůj pohár a poté se všichni odebírají svou cestou.

Odpolední slunce se skrývá za těžkými mraky. Ve vzduchu je cítit dusno a hromy jsou slyšet v dálce. Provazce deště dopadají na střechu kočáru, v jehož útrobách čtveřice jedinců uhání směrem k majestátné hoře Tofanna de Rozes. Kočí žene koně tryskem, a tak po pár hodinách skupina horských bojovníků ulehá pod noční oblohou, jež se rozprostírá nad majestátnými štíty Dolomitských velikánů. Po přespání u prašné cesty a projetím několika hvozdy, steska dovedla kočár na místo prvního bojiště.

V prostoru kopců a horských masívů v jejím středu ční skupina pětí kamenných věží. Toto kolbiště jest pojmenováno - Cinque torri. Zde již s předstihem osádka druhého kočáru nás očekává. Po doplnění nějakého žvance a seznámení se s terénem, začínáme hledat své vertikální soky, s kterými hodláme poměřit své síly. Duo Maky & Mína si jako ryzí Češi v Itálii vybírají linii -Finlandia 6b. Stoly & Přečkos jdou společně s Předsedou a Peťkou cestu po hraně za 5. Nuže, zde se naše cesty dělí bratři, sejdeme se navrcholu. Mína začíná lézt první a chce se hned, vetnout do kouta, kam jej Maky nepouští a žene jej středem direktivně hore.

A tak prvolezec od 6 cvaku sedí a bojuje, sedí a bojuje a je podivuhodné, že ta 6-ková délka je taková darda. ,,Ty woe,na 6-ku to je mazec. Ty víš co, radši se optáme jestli je to dobře. Bobík ve vedlejší cestě nás vyvádí z omylu a ujišťuje nás že lezem 6b+. Tak hybaj traverz nad ten kout a Maky už stoupá v traverzech tu správnou 6b-čkovou délku. Poté si Mína pochrochtá v dalším úseku stejné obtížnosti a zakončujeme pohodovou stěnkou až na vrchole. ,,To sme pěkně zadrbali OS" tluče Mína Makymu o hlavu. Naštěstí výhled je báječný a konečný cíl je stejně někde jinde:o) Tak ještě slanit průrvou dolů a hybaj něco ukuchtit na večeři, ať už jsme pod Tofannou. První lezecký den je u konce a po přesunu se naše smečka utábořuje pod mohutnou hradbou Tofanny de Rozes.

Za ranního kuropění šestice vertikálních dobyvatelů se potichu plíží pod hradbami Tofanny. Dvojice zadrbávajícivše si včerejší OS nastupuje na steč středem stěny, zatímco ostatní pokračují k hraně. Po rozhýbání v prvním rampooidním kamenolomu, přichází hned klíčová délka. ,,Nooooooo,synci s tím jištěním šetří! Mína hlídej mě jak oko v hlavě!" Po slovech útěchy se první z dvojice vydává v ústrety kolmé bitvě s lištičkama, bočáčkama, né moc příjemnýma odlezama, ale zase s nádhernými kroky. Poté ještě zabojovat vysoko nad posledním nýtkem, věřit že ty nohy na tření nešmyknou(nesměly, bo by to byla letka jak cyp:o) a dolinou se nese krásné Štááánd.

Druhý konec provazu je na místě za chvíli a že by se jako prohodilo vedení. ,,Ty to je za 6c? Tak to jdi ty, já se potom budu rušat v těch dalších. "Maky odlízá směrem k dachu, ale nějak mu nesedí směr nýtků. Tak pro jistotu konzultace s centrální GPS značky Mína, ať zas nezadrbem OS a už se šmarujem do pravého kouta pod dachem. V koutku přichází na mysl, že to nebyl úplně dobrý plán lézt ten kout, ale vidina,že pod dachem je traverz a s batohem to lézt nechci, Maky po milimetrech stoupá výš. Konečně madla, kraulovačka do prava, překřížit ruce a teď doufat, že nad převiskem bude madlo.

Lišta co moc nebere, oblina co už vůbec nebere a do třetice madlo jak tramvajka:o) Už jen nakopat nohy nad převis, modlit se, ať to drhnoucí lano Tě pustí ještě o metr výš do tutového bočáku a hybaj traverzovat v pravo k těm želízkům sepnutým smyčkou. Mína se po chvilce dostává ke štandu a s radostí v oku se zbavuje onoho soudruha na chrptě. Užívá si nádherné 3 délky v rozmezí 6a-6b,kdy ta poslední byla nádherná co do délky, tak i báječného tanečního vertikálního pohybu. Pravda, kdybychom sebou neměli třetího batožního člena, dojem by byl určitě ještě lepší. Následná choďáková délka byla jen s povinnosti, a tak v polovině stěny na obrovské rampě se setkáváme s kolegy, kteří opanovali hranu prvního pilíře.

Jiskřičky v našich očích dávají tušit,že zatím stoupáme bez ztráty květinky, zatímco Stolyho ,,Kura to je humus, Blbýtaliáni" dává tušit, že kluci mají na kantě o zábavu postaráno:o) Po sdělení si zážitků navzájem, se naše cesty opět dělí. Mínu čeká koutová délka, kterou mu Maky s radostí přenechává. Ještě vyřešit problémy v komunikaci, ale když prvolezci není šance sdělit, že na 60ková lana nenatáhne kol 70metrů, je třeba gunit za ním k té rezavé skobě a doufat, že se hore nevysype. Poté střídání stráží, plotnou hore a cesta Aspetanndo La Vetta se napojuje na kantu, kde nám dochází význam Stolyho slov.

Poslední 2 délky se nesou spíše v duchu česko- italské vášnivé konverzace, než lezeckého vychutnávání. Ale i ta nemohla zkazit dojem z vylezené krásné linky. Potřepání rukou, sbalit vercajk a hybaj dolů, bo smedni jsme jak ťavy. Dole na parkálku se večírek nese v duchu dobré nálady a koštování Předsedova rudého moku. Následujícího rána se opět přesunujeme pod Cinque Torri a doufáme, že slibované bouřky dorazí o nějakou hodinku později, ať ještě dáme nějakou tu vertikálu. Mína direktivně velí, že je třeba dolézt čistě Finlandii a tudíž naše kroky vedou pod nástup do onoho kouta. Zbytek jde opět do svých cílů na opačné straně věží.

Tak Finladia je zkompletována, počasí drží, pojďme ještě něco koštnout. Maky brečí, že ho bolí ruka, a tak Mínovy dělá dnes jističe. Ten se nasáčkovává do cesty Dinai-Direckte, ale po dvou délkách v traverzu zadrbává a neboť blížící se Cumulonimbusy nevěstí nic dobrého, odpískáváme ústup. Zbytek dne se naše company válí a láduje dobrotami a čeká na příchod bouřky. Když už ani v 6 večer nepadne ani kapička a nuda už nemá konce, přichází na řadu Stupido, které mozkové závity zaměstnalo až do pozdního večera, který se přehoupl do noci protkané provazci deště a zvuky hromů.

Ranko je překvapivě jak z alabastru a tudíž plán je jasný. Vidět svatou dolomitskou trojici. Trek kolem NÁDHERNÝCH PŘEVISLÝCH STĚN, nás jen utvrzuje jak jsou dolomity úchvatné. Kochačka krajinou je střídána prolézáním vojenských bunkrů a hlavně stále po očku sledujeme tichou krásku v pozadí komtesu Cimu Grande. Tož už jen zalistovat v průvodci, vybrat si vertikálku a doufat, že ABA dá a za nějaký čásek budem opět zde.