Stopy v písku
15.- 17.7.2011

Před 14 dny jsme měli startovat pískařskou sezónu v Labáku, ale učuránek nebeský nám dovolil akorát dvě cesty na Bořni. Tentokrát jsme neponechali nic náhodě a valíme přes PL (Polsko) do PP (Polická Pánev). Kolem půl desáté večer si v napráskané Tošovce podáváme ruce s Tatušem a těšíme se na sobotu. Původní plán stopovat konání Herberta Richtra v Adršpachu směřoval na Žlutou spáru na Mravenčí horu, ale obsazená Kousavá nás nahnala přímo do náručí Velryby.

Průchod komínem a následný rajbásek bez ztráty kytičky a GO do spáry! Marťas zakládá tutový uzlík a pak se v prvních krocích ukazuje, jak důležitá je psychika lezce, kdy spára, která dle místních "pohladí na ruce a na duši" přinutí prvolezce vrátit se "k mamince" ke kruhu. Druhý pokus je na Skobičovi, ale metr výš a stejný problém, snad toho odhodlání je trochu víc, protože k návratu k "miláškovi" sebou vyrve jednu smycu. Ještě jeden pokus a odhodlání stopovat Herberta se nějak začíná komlikovat.

Nevadí, říká Skoba za rohem je fajná věžka s cestou, co nikdo nechce lézt, ale od pohledu "KRASAVICE". Jdeme na Želvu lézt "Ninjis". Cesta, co je suchá i v největším lijáku začíná hezkou 4 metrovou spárkou, pár temp a jsi u kruhu. Od něj je to pravda pro písek ne často lezoucí lezce malý oříšek a pak dolez klasikou. Na ten převislý kout jsme zkusili mnoho technik, ale jen jedna se zdála pravá. Na sokola jsme se dostali nejvýš (i nejníž).

Po všelijakých peripetiích, které jsou snad i na webu "TYTROUBO" (youtube) se dostáváme na špicu a kocháme se krásným výhledem na město. Olízíme rány, které nám způsobili "nidžové" a zkouknem Eskalátor na Metro, které je mokré jak pisoár "Na bečkách". Jdem si zpravit chuť na Zubejdu. Parádní komínek a v něm padesátimetrový smrček. Tři smyčky do přepadu ovážou kmínek a v 15 metrech začíná krásná pusina na večer, snad jen kdyby se ten stromeček tolik nekýval. Fakt pěkné stěnové lezení se třemi ringy a myslím aj dvakrát se dá cosi "zalozit" (schválně píšu bez diakritiky pro Alesha, takže příští familytrip?) nás vyplivne na vrcholu a my valíme pod Starostovo dvojče, kde nás interní pískařská pošta zve k podílení se na prváči (ale je prý třea hafo lezců).

Schází se nás tam asi 20 a začíná Jonyho "veledílo" čtyřpatrové stavění s nahazováním smyčky do spáry. Asi na desátý pokus se uzel ocitá sedm metrů nad hlavami a čeká se na zásadní škub z kladným či záporným výsledkem. Žel bé je správně a ani další "nástavby" nebyly zdařilé a proto jdem spáchat do pískovny očistu hygienickou a do močovky očistu morální.

Neděle už musí něco jít! Berem to přes Království a vybíháme na Járkovou, aby nás Tatuš zavedl do Himáláje a ukázal nám spárové klasiky. Tatuš, Lecho, Maky jdou opět do nějakých kure.stev s přelezem po čtyřiceti lety a Skoba s Martinem podlehli kráse Pádlovačky na Čhomolhári a vypádlovali do topu, i když těsně pod vrchem, když viděl Skoba stagnaci růstu Martinova HDP asi tři metry nad kolečkem, nevypadal výstup nadějně :-). Ale nahoře si podáváme ruce a koukáme, jak na Dvorskou bouchá borec nádhernou Flieglovu linii. Po chvilce koukám a povídám: "Marťas, mě se nějak třepou ruce." Marťas předpaží a povídá: "Buď v klidu, mě též." Slaníme a kocháme se Himálájskými prásky.

Každý, kdo má knižní vydání Adršpašský průvodce 2 ví, jak vypadá Jeti a cesta Gymnastická. Opravdová lezecká lahůdka prosluněné neděle spojená s netradičním výhledem na skalák jen umocňuje ten homosexuální vztah Skoba versus Adršpach (první políbení už proběhlo den předem).

Procházíme Řeřichovou roklí a užíváme atmosféry písku. Na Malé Gilotině vidíme v nejzelenějších částech stěny trio Maky, Lecho, Tatuš a tipujeme, že dneska asi domů nedojedem. V Tošovce dopíjíme druhého Gambáčka, loučíme se s Brunkem a Míšou a za chvíli (tááááky s pytlem) se vrací popravčí četa z Gilotiny. Nasládlý ostravský vzdoušek začínáme dýchat až kolem jedenácté v noci, ale nám to vůbec neva, protože my jsme myslí a duchem pořád v Ádru.