Adršpach

Tak a další školní rok mám za sebou, v pátek si jdu do školy pro ten čarovný papírek s názvem vysvědčení a v sobotu brzo ráno hurá na dva týdny do Ádru. Jelikož mi auto nebylo na tak dlouhou dobu zapůjčeno a České dráhy se usilovně snaží zkomplikovat ostravákům cestu do Ádru přidáním minimálně jednoho rychlopřestupu ročně, vyrážím sám s jednodenním náskokem na kole.

To se později ukázalo jako velmi výhodný tah, jelikož každé ráno mohl jet někdo do města pro snídani. Na zádech beru jen to nejnutnější na přečkání noci v Ádru (i tak to je něco kolem 6 kg), jelikož zbytek věcí mi přivezou až v neděli Jiřík s partyjou nelezců a pololezců z mé třídy. Rozhodl jsem se téměř kopírovat klasickou cestu přes Polsko, což dává dohromady 250 km. Vyrážím kolem 6 ráno, nálada vynikající a prvních 50 km mě to dokonce i baví.

Ovšem jak už tachometr ukazoval kolem stovky, začal foukat silný západní vítr a z cesty se stalo jedno velké utrpení. Částečně jsem i pochopil, proč je v cyklistice tolik dopingu... V silném protivětru jsem nebyl ani na rovině schopen dosáhnout rychlosti vetší než 15 km/h a když po takto utrápených asi 60 km ještě kluci silničářští vyfrézovali asfalt, byl jsem na pokraji zoufalství… Měl jsem sto chutí se na to vydlabat a přespat někde po cestě a dojet to druhý den ráno, ale to bych byl za bryna a taky jsem se nemohl dočkat Ádrovské atmosféry a Tošovákovské Plzničky.

Tak jsem zarval a asi po třech štandech ve škarpě, kde jsem se vždy jen vysílením vyklopil na bok i s kolem a spočíval v ne zrovna přirozených polohách (však kolik Poláků mě zvedalo, jestli prý jsem v pořádku), mě k večeru vítají sluncem ozářené věžiska Království, veškerá únava je v trapu a hned mířím do hospody. Tam si mě v cyklodresu divně prohlížejí a po mém vysvětlení, proč jsem tu sám, jen nevěřícně kroutí hlavami.

V neděli kolem poledne přijela partyja a mohlo se začít bušit. Později dorazili i Janka s Dudisem, a pak ještě Křiky s rodinkou a pár nadšenců, takže sestava celkem mocná. První týden nám počas vyšel skvěle, ale druhý už to stalo za pytel. Chvíli slunko, pak chcanec, pak zas azuro... Na písek celkem nemilé. Ale Ádr není Hrubice, a i tak se nám podařilo cosi hodnotného vylézt...

Co se teda vylezlo:

BOHATÝR - Cesta Čurily Plenkoviče IV (Tatuš, Hela)
Pohodová cesta na rozlez, hned nad kempem. Krátká stěnka, lehká spárka a pro Helu druhé lezení na skále a první na písku.

MNÍK - Snadný výlov V (Jiřík, Lenka; Tatuš, Hela)
Lehoučká, dvěma kruhy až nechutně dobře zajištěná kratší stěnovka.

UŠATÝ GRÍŠA - Pičo Pičo vyběhni mě III (Tatuš, Lenka, Hela, Jiřík)
Hrozná ptákovina. Omlouvám se za pohoršení, ale fakt se to tak jmenuje, a už název dává tušit, jak vyřešit klíčové místo... Na předvrchol vede zahnojený, ale lehký komínek. Z něj se kdysi stavělo na vrchol. Pár metrů rajbasu, zprvu skoro kolmý a pak už se to pokládá. Staticky nemáš šanci, klidně si to někdo zkuste... Rozbíhám se z předskalí a sprintuju až ke knížce. Holkám musím trochu pomoct lanem, ale Jiřík s přehledem dává. Z lezeckého hlediska jsou v Ádru i lepší věci, ale za tu srandu to stojí.

SASKÁ HLAVA - Stará cesta VIIb (Tatuš, Jiřík)
Šílenost. Obrovská, z údolí asi 70 metrů vysoká dominantní věž, která stojí hned nad Stránskýma a byla zdolána už roku 1923 skupinou nejlepších saských lezců. I když jsem v Pískařích četl, že i dnes je to vážný výstup, nečekal jsem, že jde o morálovou dardu, která má tak 1-2 přelezy za rok a jediný kruh v cestě je metr pod vrcholem... Koutovou nejištěnou spáru originálního nástupu, kde nedrží ruka ani noha a ještě to jde přes břicho, po pár pokusech vzdávám a přesouváme se pod Šolcovu nástupovou variantu z údolí.

Zprvu to jde dobře, žáby jsou parádní a jde i uzlovat, ale následující téměř nejištěná břichatá širočina, převislý nástup do komínku a nejištěné lezení kolmým jehličím přes shnilý pařez mi pěkně ubralo morálu. Ale zadařilo se, a ač špinavý jako prase, dolezám do lesíku na balkoně asi 30 metrů nad zemí. Dále pokračuji plazivou spárou a lehčím komínkem až na malou poličku pod velkým převisem s širokou spárou, kde mi je jasné, že až teď to teprv začíná... Jištění skoro nulové (tenký uzlík v opačném směru než potřebujem, jen pro pocit...), a na čistý přelez nemám šanci. Zde Sasové museli stavět.

Tak dobírám Jiříka a téměř nejištěni zahajujeme naše cirkusové představení. Jako vetší a těžší dělám stavěče, Jiřík mi balancuje na ramenou, později i na hlavě (kdo někdy zažil, ví...) a nakonec ho držím na natažených rukách a ještě se s ním otáčím, abych ho do spáry nacpal co nejvýše. A to vše v asi 50 metrech. Ale Jiřík zabojoval a spárou dolezl na předvrchol ke slaňáku. Spáru zkouším čistě, což se mi po jednom pádu s vypětím všech sil povede, ale chtěl bych v tom vidět někoho na prvním! Z předskalí na vrchol vede celkem pěkný rajbásek přes kruh, což už je za odměnu, akorát Jiřík se svou "výškou" si musí pomoct kruhem... Nahoře je nám hej, ale je nám jasné, že se sem už asi nikdy nepodíváme. Teda určitě ne Starou cestou. Ale aspoň je večer co zapíjet...

VĚTRNÁ - Stará cesta III (Jiřík, Hela, Lenka, Tatuš)
Pěkný, dlouhý příjemný komínek, který je ideální vylézt si v podvečer, kdy slunce nádherně ozařuje Království a výhled z vrcholu se vryje hluboko do paměti.

JETI - Gymnastická VIIb (čistě prý VIIIa) (Tatuš, Jiřík)
Nádherný výstup, viz obálka druhého dílu průvodce. Cesta se bohužel hodně klikatí, a tak u obou kruhů je třeba dobrat. Rajbásek nad kruhem je celkem výživný, ale jde to. Následuje pěkný vzdušný traverz se spoustou hodin ke druhému kruhu. Od něj se staví do rajbasu, ale dá se to oblézt zprava po dost převislé hraně v parádní expozici nad údolím, což se nám nakonec podařilo.

HIMÁLAJSKÁ - Písecká VI (VIIb) (Jiřík, Tatuš)
Pěkná, i když dost solivá cesta. Jediné těžší místo je dolézt z police ke kruhu a čistě jej oblézt, což už měl Jiřík skoro za sebou, ale v tom mu začala usolovat noha, tak na něj raději stoupnul. Celkem ho chápu...

KOMUNISTA - Stará cesta III (Tatuš, Hela, Lenka)
Řekl bych nejlehčí a nejlezenější kvak v Ádru. Hned nad kempem.

MRAVENČÍ HORA - Žlutá spára VIIb (Tatuš, Jiřík)
Padesát metrů spárařské nádhery s jediným kruhem. Ke kruhu jde o požitkářské lezení v skvostné ruční spáře, ale od něj vede celkem nepříjemná širočina, kde je třeba se v jednu chvíli i otočit... Po menších solivých chytech pokračuju na balkon a dlouhým, ale bezpečným komínem na předvrchol. Janku to po delším boji pustilo jen ke kruhu (jo roční lezecký půst), tak jsem ji musel spustit, a Dudis skončil pár metru nad zemí (ten pták mi neřekl, že je poprvé na skalách. Tak cestu dolézáme jen s Jiříkem přes vrcholový rajbas, který na to že je nejištěný, je ještě docela ostrý. Ale to už nás v Ádru ani moc nepřekvapuje...

POLEDNÍ - Stará cesta IV (Tatuš, Janka, Dudis, Jiřík)
Lehká klasika. Všichni znáte. Navečer, při západu slunce, zasloužená odměna...

KOBERCE - Stará cesta VIIb (Tatuš, Jiřík)
Hodně nepříjemná, stará německá klasika. Nastupuji pod majestátní klenbou Bíle růže a tunýlkem prolézám do vnitřního prostoru. Odtud vede komínek a dlooouhá širočina přes dva kruhy na pilíř zvaný Hříbek. Spára nevypadá zle, ale opak je pravdou. Je to zrůdnost, odřel jsem se jako bravek a své staré spárové lezky jsem úplně zlikvidoval... Kolem prvního je nechutně osolené břicho, kde je ve spáře evidentně vylomený jediný mikrochyt, takže stylem "rvát se a modlit".

Když jsem začal ze spáry vyjíždět, poslepu jsem stoupnul na kruh, než abych se rozbil v útrobách krvelačného komína. Jiřík říkal, že jsem tam vydával tak srdceryvné zvuky, že mu prý bylo zle při představě, že to bude muset lézt. Ale asi mi to jen nějak nesedlo, protože Jiřík to celkem vyběhnul. Z Hříbku pokračuju, sledován davem turistů, krátkou stěnkou, technickým traversem a žabovačkou na vrchol, odkud je nám nádherný výhled odměnou za utrpení v cestě, která se též leze zřídkakdy (proč asi?).

KOVADLINA - Západní VI (Tatuš, Jiřík)
Po Kobercích pěkná stěnovka na spravení chuti. Dvěma kruhy luxusně zajištěná.

ČAPKA - Sporná VIIb (VIIIa) (Tatuš, Jiřík)
Stejně vysoká sousedka Saské hlavy a podobně moralová záležitost. Stačí se podívat, že autorem je Ilja Špitalský, dle mého názoru největší šílenec a vrahoun vůbec... Narozdíl od Saské hlavy alespoň cesta vede z náhorky, takže se bojíš "jen" 30 metrů. Na údolní pilíř dobrých 40 metrů nad zemí je to pohoda. Zakládám dvě mizerné smyčky a kolmou stěnkou pokračuju asi 7 metrů obtížného, nejištěného lezení pod kruh, ve kterém naštěstí visí prastará metrová smyčka. Tu se mi taktak podaří zapnout a pak končí sranda.

Pod kruhem je jasně vylomený velký bočák a než se mi podaří zkrokovat boulder přes malé hnidy v sokolu s následným skokem do madla nad kruhem, sedím ve smyci snad 15x. Čistý přelez stavění nevypadá zle, ale při té hrůzné představě opět předvádět své bulderingové "umění" v případě pádu pod úroveň kruhu raději dobírám Jiříka na stavění. Ten, jak viděl, nebo spíš neviděl, chyty pod kruhem, to radši bere rovnou pres smyci (nerad zpochybňuju danou klasifikaci cesty, ale toto nemá se VIIb nic společného ani v Ádru).

Stavění ze sedačky je pro nás rutinní záležitost, následuje chvilka tanečních v traverzíku a už jsem na podvrcholové římse, kde na mě ještě čeká solivý vrcholový rajbas, který mi ještě trochu potrápil nervy. Jiřík v pohodě přelézá stavění a za chvíli se oba radujem na kopcu, kde je ještě originální vrcholovka, ve které zjišťujeme, kde máme celkem 73. přelez 46 let staré cesty na dominantní věž, obloha se vyjasňuje skoro až do úplného azura, no co víc si přát...


Starší články:

Červnový Ádr